Vílí kruhy
Jejich cesta kopírovala reliéf pobřeží. Podél ní se vyskytovalo mnoho rybářských osad. Mnohé z nich vypadaly opuštěně. Voda ochladla a ryby to táhlo na jih, za teplem.
„Jsme pomalí,“ povzdechl si Kerabrit, když se před nimi objevil další shluk chatrčí. „Skutečně ta zvířata nesnesou větší dávku magie?“
„Větší dávku by pravděpodobně snesla, ale výrazně by se snížila jejich životnost. Kerdea je dobrá, ale ani ona nedokáže zázraky, pokud se iridům přepálí šlachy a seškvaří maso. Nechci riskovat, že pojdou. Bojím se, že v těchto končinách čerstvé seženeme jen stěží,“ povzdechl si Femorian. Mysli na ně jako na věci, opakoval si v duchu. Nemá cenu se zaobírat tím, jaký smutek se jim vkrade do očí, kdykoliv jimi proženeš vlnu magie. Všechno tu umírá. Necítil se však o mnoho lépe.
„Ve Strojovně chováme pár Šestinohých. Kdybych je tak na tu dálku dokázal přivolat...“
Slov „kdyby“ tady v posledních dnech lítají ve vzduchu celá hejna, pomyslel si Femorian hořce.
Přiblížili se na dohled k malé vísce. V ústrety jim vyběhlo pět pohublých dětí. Jejich bída očividně překonala i děs ze strašidelného Kerabrita. Nejstarší chlapec málem skončil pod jeho širokými kopyty. Na poslední chvíli uskočil a vypískl: „Pane, jídlo, prosím, jenom kousek jídla!“
Femorian odvrátil zrak. Podobné scény se opakovaly v každé menší vesnici, kterou zatím projeli. V první osadě se rozhodl být štědrý, v druhé jakbysmet. Ve třetí už neměl přebytky, které by mohl postrádat, tak dětem hodil jenom jedinou chlebovou placku. Křičely po něm nadávky a házely kameny. Musel je rozehnat kouzlem. Po této zkušenosti zakázal svým družiníkům rozdávat jakékoliv jídlo, bez ohledu na to, s jakým utrpením se na cestě setkají.
„Velkomožný pane, aspoň sousto pro mého nemocného bratra.“ K dětem se připojila pobledlá dívka. V náruči svírala mrtvé batole. Kůži mělo zelenou a z každého jeho póru vycházel mrtvolný zápach.
„Jeď!“ přikázal Femorian Kerabritovi. Ve stejném okamžiku se jeho holínky dotklo několik drobných kostnatých rukou. Plamenný oř se vzepjal a prorazil si cestu řvoucím davem. Kolem veleknězovy hlavy proletělo několik hrudek bláta.
„Proklatče! Hnusáku bezcitný!“
Další ukázky si můžete přečíst ZDE nebo na blogu autorky.
Žádné komentáře:
Okomentovat