Cukrblik blog :)

Pomalu se v rámci blogtour blížíme ke konci. V dnešním článku si můžete přečíst menší rozhovor s autorkou. 13. dubna na vás čeká slibovaná soutěž (projděte si jednotlivé články, budou se vám v soutěži hodit 😉).

Více o projektu se dozvíte ZDE.

Začnu tou nejzákladnější a možná zároveň nejčastěji kladenou otázkou – jaké byly tvoje začátky ve psaní? Co tě vedlo k tomu začít psát?

Záleží na tom, co si člověk představí pod pojmem „začátky“. Počítá se, když si malé dítě čmárá o naprostých nesmyslech do bločku, který si ale jeho hrdá babička ještě po letech schovává? Netuším, jaký byl tehdy můj záměr. Asi mě zkrátka jen bavilo vymýšlet si vlastní svět a pravidla, vždycky jsem měla velkou fantazii a ráda jsem si jen tak v duchu vytvářela postavy, jejichž ústy jsem promlouvala.

Možná to tak má většina dětí? :-) Každopádně se mě to drží dodnes. 😃 Tak nějak „pořádně“ jsem se začala psaní věnovat až na sklonku základní školy. Vždycky mě bavily slohové práce, za něž jsem dostávala pochvalu, ale teprve tehdy jsem se zkoušela pustit do něčeho delšího, náročnějšího. Kamarádky tenkrát také psaly, tak jsme si naše výtvory vyměňovaly a navzájem hodnotily. Zlaté časy. 😊

Vznikla „tenkrát“ i nějaká dějová zápletka/postava/situace = cokoliv, co jsi využila později v tvorbě, případně drží se tě dodnes a máš ji v plánu jednou zužitkovat v příběhu?

Na základce s kamarádkami jsme občas vymýšlely jakési parodie na v té době velmi populární příběhy, třeba Harryho Pottera. Při tom možná vzniklo pár zábavných hlášek a situací, na které dodnes s radostí vzpomínám. A kdo ví, třeba tyto vtipné scénky někdy do nějakého příběhu nenápadně vmáčknu, bude-li vhodná příležitost, ale nemůžu říct, že bych to vysloveně plánovala. Uvidíme, kam mě inspirace zavede.
Až tak okolo patnácti let jsem začala psát příběh „s pořádnou zápletkou“, který se mi rozrostl do dvou velmi rozsáhlých dílů. Byla jsem tehdy plná nadějí a naivních snů, slibovala jsem si od něj velké věci. Zkusila jsem ho nabídnout nakladatelství. Odepsali mi, že právě začali vydávat sérii s úplně stejným názvem a podobnou tematikou. To mi poněkud přistřihlo křídla. Ale každý příběh je k něčemu dobrý, člověk se při něm zlepšuje a rozvíjí. I kdyby rukopis (ten konkrétní měl samozřejmě i spoustu nedostatků) nikdy neměl spatřit světlo světa, nevnímám ho jako ztracený čas.

Někdo vnímá psaní jako zábavu, jiný píše, protože potřebuje světu sdělit důležitá poselství, další vidí v tvorbě únik od reality… Co znamená psaní pro tebe?

Je to jistá šance být odvážnější a dobrodružnější, dělat prostřednictvím postav to, na co bych si sama ve
skutečném životě netroufla nebo co bych vůbec neměla možnost dělat. Je to i příležitost prožít emoce, které se mi obvykle spíše vyhýbají. Dá se říct, že mi jde o únik k mému svobodnějšímu já a samozřejmě zábavu.

Existuje nějaké místo, kde se ti píše nejlépe? Máš nějaký speciální „psací rituál“?

Ke psaní potřebuji hlavně klid a ticho, abych byla schopná se soustředit. Hodně lidí se mi zmínilo, že se jim dobře píše při poslechu oblíbené muziky, ale to u mě neplatí. Hudbu a písničky poslouchám, když hledám inspiraci a vymýšlím jednotlivé scény. Ale při samotném psaní musím mít ticho, zavřu se tedy do svého pokoje, posadím se k notebooku a nechám prsty pracovat. Většinou jsou rychlejší než mé myšlenky. 😊 Kdysi dávno jsem psávala i na papír, ale rozčilovalo mě věčné přepisování do počítače a také škrtání. Teď už spoléhám pouze na klávesnici. A časté ukládání. Doporučení: pište na notebooku s nabitou baterií, nikoli na počítači. A ukládejte NEUSTÁLE. Když vám nečekaně vypnou proud, nebudete si do té klávesnice muset brečet.

Každý nachází inspiraci v jiných věcech. Kde ji čerpáš pro psaní ty?

Hlavně v těch písničkách a skladbách, taky ve svých oblíbených pohádkách a pověstech, ve filmech a knížkách, někdy i v přírodě. Jeden příběh jsem umístila přímo do svého bydliště a mohla jsem pro něj čerpat přímo z vlastních zážitků a pozorování nejbližšího okolí.

Stalo se ti někdy, že jsi zcela zásadně změnila v půlce psaní nějaký důležitý prvek v příběhu?

Abych na tuto otázku mohla odpovědět kladně, myslím, že bych hlavně musela mít předem detailně promyšlené, o čem příběh bude a jak bude pokračovat. Musela bych mít osnovu, jasně daná pravidla… To jsem ale nikdy neměla. Vždy začínám s nějakou základní myšlenkou, to jistě, a s několika hlavními postavami. Nastíním situaci, ale kam mě zavede a jak skončí, to už předem neplánuji. Nechávám zcela na bezprostřední inspiraci, jak se příběh dál vyvine. Takže asi nemohu říci, že bych v půlce psaní náhle změnila svůj záměr, něco kompletně přepsala a navázala jinak. Na samém začátku jsem například nepočítala s přítomností pirátské posádky – s čarodějem, který nemůže chodit po zemi, anebo s tím, který pod kabátem ukrývá řetězy. Ale není to tak, že bych kvůli nim něco předělávala, jednoduše jsem psala a psala a najednou tu byli, tak nějak přirozeně mi zapadli do příběhu. Samozřejmě při různých úpravách a korekturách se řada věcí změní, zkracují se příliš složitá souvětí, ubírají se popisné scény a přidávají se napínavé momenty, ale nic, co bych vnímala jako „zásadní“ změnu.

Čaroděj Delius © Ondřej Hrdina

Která z postav z Pekelného pláště ti nejvíce přirostla k srdci?

Delius. Vždycky mi připadalo, že do něj mohu nejlépe promítnout vlastní frustrace a pocity. Že je tak nějak… nejopravdovější. Nejlidštější. Prožil si velkou bolest, chce se mstít, a zároveň hledá způsob, jak být zase šťastný. Ale nechci toho prozradit příliš. 😉

Arim, Aeronwen, Carmin, Delius… Jak se ti vybírala jména pro postavy v knize? Můžeš mi prozradit, jak vznikla?

Téměř vždy vybírám jména z této webové stránky. Někdy si je upravím, aby jen vypadala podobně, ale ne úplně stejně. Aeronwen, Carmina a Delia jsem našla tak, jak jsou, když jsem procházela seznam jmen podle abecedy a hledala něco méně obvyklého. Tory vznikl, když jsem si našla Terence a sledovala různé další podoby (Tarrance, Torrance atp.). V případě Arima jsem, pokud si dobře vzpomínám, upravila jiné jméno (Aren, Ari, už přesně nevím), aby se mi líbilo a aby nešlo o nic běžného.

Múza je občas nevypočitatelná potvora, která si ráda zahrává. Jak řešíš tvůrčí krizi, pokud u tebe nastává?

Teď zrovna jednu krizi mám. Asi to nebude náhoda, že se objevila krátce poté, co mezi nás zavítal koronavirus. Už od loňska, když byla karanténa, mi ke psaní chybí nálada. Nejde tedy vlastně o to, že by selhala múza a neposkytla žádné nápady. Spíš mi schází vůle a chuť ponořit se pořádně do jiného světa. Paradoxně mám více času, ale také nedostatek práce a tím pádem více starostí, to bylo třeba řešit přednostně… Nesnažím se to lámat přes koleno. Když člověka něco nebaví, nemá smysl se do toho nutit. Výsledek by určitě za moc nestál. Poslední dobou si proto raději čtu, věnuji se zbývající práci, knižním recenzím a mobilním hrám. Oblíbila jsem si takové ty příběhové hry, kde můžeš vybírat, jak se děj bude dál vyvíjet. Kdo ví, možná i to mě časem postrčí zpátky k vlastnímu psaní.

Pekelný plášť je uváděn jako fantasy v rámci beletrie pro děti a mládež. Neláká tě do budoucna zkusit napsat zcela jiný žánr?

Upřímně řečeno jsem z toho zařazování trochu zmatená. V jednu chvíli je Pekelný plášť pohádkovým příběhem pro mládež, vzápětí zase YA fantasy. Dovedu si představit, že i samotní čtenáři v tom mají trochu zmatek. Těžko to ale nějak upřesnit... Za sebe bych řekla, že jde o „pohádkový příběh plný dobrodružství, akce, napětí, humoru i romantiky, který obsahuje určité prvky fantasy“. Není ale určen pro děti, spíše pro teenagery a snad i dospělé čtenáře, kteří mají rádi pohádkové příběhy se smyslem pro humor a ironii. Ráda v této souvislosti vždycky zmiňuji Shreka, Zakletou Ellu, Hvězdný prach, Princeznu Fantaghiro nebo Princeznu Nevěstu. Všichni asi cítíme, že to nejsou klasické pohádky ani čisté fantasy. Je to prostě něco mezi.
Zcela jiný žánr mě asi neláká, vždycky se potřebuji nějakým – alespoň minimálním – způsobem motat kolem pohádek a nadpřirozena.

Máš své oblíbené knihy a spisovatele?

Samozřejmě mám oblíbené knihy i spisovatele. Mezi mé nejoblíbenější knížky patří Fantom opery, Cyrano z Bergeracu, Tři kamarádi, Loutkář z Krakova, Vzkaz na zdi záchodků, Saving Everest… Ale chápu, že teď to vypadá, jako bych si libovala v samých emotivních a smutných příbězích. Našla by se určitě celá řada jiných knih, méně náročných na nervy a se šťastnými konci. Hodně čtu a recenzuji knížky pro mládež, oblíbila jsem si třeba tvorbu Kerstin Gier, Sebastiena de Castella, Ricka Riordana a dalších.

Co na knihách nesnášíš? (Myšleno např. naivní hrdiny, otevřené konce, styl psaní…)

Nesnáším bezmoc, s jakou musím číst něco, co je proti mému přesvědčení a rozumu, bez možnosti zakročit. Nemám ráda frustrující situace, kdy se hrdinové marně hledají a míjejí, ačkoli já sama vím, že už k sobě měli TAKHLE blízko. Ale o tom to je, že? Nebo když hrdina odstrkuje hrdinku v hloupé snaze ji ochránit před něčím, čemu se chudák holka stejně nakonec nevyhne (o čem by to jinak bylo), takže si akorát zbytečně ubližují. Když něco nedává logicky smysl, ale slouží to jen k potrápení čtenáře, nejsem nadšená. Nebo když jsou hrdinové zabednění a nedůvtipní a nedochází jim něco, co čtenář odhalí téměř na samém začátku. Pravda, to se někdy stává i těm mým. 😉
Ještě mě – z trochu jiného soudku – napadá jedna věc, a sice chybějící uvozovky. Narazila jsem zatím jenom na jednu knihu, která byla psaná bez uvozovek, bez jasného rozlišení přímé a nepřímé řeči. Vážně jsem si ji chtěla přečíst, ale tohle mě spolehlivě odradilo. Také nejsem moc nadšená, když je děj vyprávěn v přítomném čase, což mi připadá stále častější.

Můžeš mi prozradit, na čem momentálně pracuješ?

Vzhledem k výše zmíněné tvůrčí krizi vlastně skoro na ničem. Mám nápady a rozdělané rukopisy (některé i prakticky dopsané), k nimž se chci určitě vrátit. Žánrově se jedná o fantasy romance ze současnosti. Tu a tam zkouším i nějaké povídky. Ale zatím mi schází správná chuť se do toho pořádně opřít. S blížícím se jarním obdobím se snad vše v dobré obrátí. 😊

Možná si pamatujete na speciál s obálkami, kde figurovali Dusan Novakovic a Bojana Popovic. Nyní přicházím s dalším speciálem s párem, který jistě všichni znáte - Sztella Tziotziosz a Péter/Pepe Tóth. Nic vám to neříká? Tak se podívejte níže. 😉

Ano, to je ten slavný pár z obálek série Lux, jejíž autorkou je Jennifer L. Armentrout! A nejen z ní. Níže si můžete prohlédnout pár obálek, které do tohoto výčtu patří. Pokud byste si chtěli prohlédnout více originálních fotek, můžete v portfoliu Sztelly Tziotziosz nebo si můžete prohlédnout (i zakoupit) celou sérii fotek ZDE.

Výše přehled obálek slovenského překladu série Lux (obálky jsou stejné jako originál, který je i dále v článku). Jelikož variant existuje nepřeberné množství, vybírám ještě bokem knihu Lenky Lanczové Vstupenka do ráje a slovenskou sbírku povídek Všetko, čo chcem.