neděle 6. února 2011

Cirkus prokletých - ukázka

Název: Cirkus prokletých
Původní název: Circus of the Damned
Autor: Laurell K. Hamilton
Žánr: fantasy
Série: Anita Blake
Díl v sérii: 3. díl
Počet stran: 272 (2. vydání)
Nakladatelství: Epocha
V ČJ: vyšlo

Do St. Louis přijíždí cizí vyšší upír, mezi nemrtvými začíná bitva o území a Anita se ocitá v jejím středu. Jean-Claude, upíří Vládce města, ji chce pro sebe - jenže jeho nepřátelé mají jiné plány. A aby to všechno bylo ještě horší, v ohrožení je i Anitino srdce, když poznává zatraceně pohledného středoškolského učitele biologie Richarda Zeemana. Oba jsou jen lidé, kteří uvízli v křížové palbě - nebo to si alespoň Anita myslí.
Když se na scéně objeví upír Alejandro a nárokuje si Anitu Blakeovou, odbornici na stvoření noci, jako svoji lidskou služebnici, mezi nemrtvými vypukne válka a život lovkyně upírů je v sázce.



UKÁZKA Z KNIHY:


Za nehty jsem měla zanesenou kuřecí krev. V odlupujících se skvrnách mi také pokrývala obličej a ruce. Když se živíte oživováním mrtvých, musíte občas prolít trošku krve. Pokusila jsem se očistit se z nejhoršího, než jsem šla na tuhle schůzku, ale některé věci vyřeší jenom sprcha. Upíjela jsem kávu ze svého osobního hrníčku, na němž se skvěl nápis „Naštvi mě – a pocítíš důsledky“, a dívala se na dva muže sedící naproti mně.
Pan Jeremy Ruebens je nevysoký, tmavý a nevrlý. Nikdy jsem ho neviděla, že by se buď nemračil, nebo nekřičel. Rysy měl stažené doprostřed obličeje, jako by je stiskla jakási obří ruka. Dlaněmi si uhlazoval klopy kabátu, tmavomodrou kravatu, kravatovou sponu a límec bílé košile. Na okamžik složil ruce v klíně, pak jimi zase začal rejdit – kabát, kravata, kravatová spona, límec, zpátky na kolena. Odhadla jsem, že jeho vrtění vydržím sledovat tak ještě pětkrát, než začnu ječet, prosit o milost a slibovat, cokoli bude chtít.
Druhý muž byl Karl Inger. Nikdy předtím jsme se nesetkali. Měřil něco přes metr osmdesát. Když stál, tyčil se nade mnou i Ruebensem. Širokou tvář rámovaly husté, vlnité, krátce střižené zrzavé vlasy. Měl pořádné široké kotlety, které srůstaly s jedním z nejhustějších knírů, jaké jsem kdy viděla. Všechno úhledně upravené – kromě nepoddajných vlasů. Možná má špatný den na účes.
Ruebens si právě počtvrté přejel rukama po klopách. Čtyřikrát a dost.
Zachtělo se mi obejít stůl, chytit ho za zápěstí a zaječet: „Nech¬ te toho!“ Ale řekla jsem si, že to by bylo poněkud nezdvořilé i na moje měřítka. „Nevzpomínám si, že byste byl takhle vystresovaný, Ruebensi.“
Pohlédl na mě. „Vystresovaný?“
Ukázala jsem na jeho ruce, jimiž donekonečna opakoval totéž. Zamračil se a složil dlaně na stehna. A tam je taky strnule nechal. Vtělené sebeovládání.
„Nejsem vystresovaný, slečno Anito.“
„Slečno Blakeová. A pročpak jste tak nervózní, pane Ruebensi?“ Upila jsem kávu.
„Nejsem zvyklý žádat o pomoc lidi, jako jste vy.“
„Lidi jako já?“ Vyslovila jsem to jako otázku.
Prudce si odkašlal. „Víte, co tím myslím.“
„Ne, pane Ruebensi, nevím.“
„No, královna zombií…“ Zarazil se uprostřed věty. Začínala jsem být naštvaná a zřejmě to na mně bylo vidět. „Bez urážky,“ dodal tiše.
„Jestli jste mě přišel urážet, tak vypadněte z mé kanceláře. Jestli chcete řešit obchodní záležitosti, tak řekněte, oč jde, a pak vypadněte z mé kanceláře.“
Ruebens vstal. „Říkal jsem ti, že nám nepomůže.“
„Nepomůže s čím? Sakra! Neřekli jste mi ještě ani slovo!“ ohradila jsem se.
„Možná bys jí měl prostě říct, kvůli čemu jsme přišli,“ nadhodil Inger. Hlas měl hluboký – příjemný, dunivý bas. 
Ruebens se zhluboka nadechl, pak vydechl nosem. „Dobrá.“ Znovu se usadil na své místo. „Když jsme se viděli naposled, byl jsem členem organizace Lidé proti upírům.“
Povzbudivě jsem přikývla a usrkla kávu.
„Založil jsem novou skupinu Lidé především. Máme tytéž cíle jako LPU, ale naše metody jsou přímější.“
Upřeně jsem ho sledovala. Hlavním cílem LPU je uvrhnout upíry zpátky do ilegality, aby bylo možné je lovit jako zvířata. Mně to vyhovuje. Bývala jsem lovkyní upírů, vražedkyní upírů, chcete-li. Teď jsem popravčí upírů. Musím mít soudní příkaz zabít určitého upíra, jinak je to vražda. Abych získala soudní příkaz, musím dokázat, že daný upír je nebezpečím pro společnost, což znamená počkat, až začne zabíjet lidi. Nejnižší počet mrtvých byl pět, nejvyšší třiadvacet. To je spousta mrtvol. Za starých dobrých časů jsem prostě mohla upíra zabít, jakmile jsem ho uviděla.
„Co přesně znamená ,přímější metody‘?“ 
„Vy víte, co to znamená,“ řekl Ruebens.
„Ne. Nevím.“ Myslím, že vím, ale on to bude muset říct nahlas.
„LPU se nepodařilo zdiskreditovat upíry pomocí médií a politické mašinerie. Lidé především je má všechny zničit.“
Usmála jsem se přes okraj hrnku. „Myslíte tím zabít všechny upíry ve Spojených státech, až do posledního?“
„To je naším cílem.“
„Ale to je vražda.“
„Zabíjela jste upíry. Opravdu věříte, že je to vražda?“
Teď jsem to byla já, kdo se zhluboka nadechl. Před pár měsíci bych řekla, že ne. Ale teď prostě nevím. „Nejsem si tím už tak jis¬ tá, pane Ruebensi.“
„Jestli budou schváleny nové zákony, slečno Blakeová, upíři budou mít možnost volit. To vás neděsí?“
„Ano,“ kývla jsem.
„Tak nám pomozte.“
„Přestaňte se vytáčet, Ruebensi. Prostě mi povězte, co chcete.“
„Tak dobrá. Chceme vědět, kde přes den spí upíří Vládce města.“
Několik vteřin jsem na něj jen zírala. „To myslíte vážně?“
„Smrtelně vážně, slečno Blakeová.“
Musela jsem se usmát. „Co vás vede k tomu, že já vím, kde se přes den ukrývá Vládce města?“
„Ale no tak, slečno Blakeová. Když my můžeme přiznat, že se zastáváme vraždění, tak vy můžete přiznat, že znáte Nejvyššího z upírů,“ odpověděl mi Inger a lehce se usmál.
„Povězte mi, odkud máte tu informaci. Možná ji potvrdím, možná ne.“
Usmál se trochu víc. „A kdo se vytáčí teď?“
Na tom něco je. „Když řeknu, že znám Vládce města, tak co potom?“
„Prozradíte nám jeho úkryt,“ odtušil Ruebens. Dychtivě se naklonil dopředu, v obličeji téměř žádostivý výraz. Nijak mi to nezalichotilo. Nejsem to já, co ho bere, ale představa, že vrazí kůl do srdce Vládci města.
„Jak víte, že Nejvyšší je on?“
„V novinách Veřejný zpravodaj St. Louis vyšel článek. Pečlivě se v něm vyhýbají jménům, ale ten tvor je zjevně on,“ vysvětlil Ruebens.
Říkám si, jak by se asi Jean-Claudovi líbilo, že o něm někdo mluví jako o „tom tvorovi“. Radši to nebudu zjišťovat. „Já vám řeknu adresu a vy půjdete a uděláte co? Probodnete mu srdce kůlem?“
Ruebens přikývl. Inger se usmál.
Zavrtěla jsem hlavou. „Myslím, že ne.“
„Odmítáte nám pomoci?“ zeptal se Ruebens.
„Ne. Prostě nevím, kde přes den spí.“ Oddechla jsem si, že můžu říct pravdu.
„Lžete, abyste ho chránila,“ obvinil mě Ruebens. Obličej mu potemněl, na čele se objevily hluboké vrásky, jak se zamračil.
„Opravdu nevím, pane Ruebensi, pane Ingere. Pokud chcete, abych pro vás oživila zombii, můžeme se bavit dál. Jinak…“ Nechala jsem větu vyznít do ztracena a věnovala jim svůj nejlepší profesionální úsměv. Nezdálo se, že by to na ně udělalo dojem.
„Souhlasili jsme se schůzkou v tuhle nekřesťanskou hodinu a za konzultaci platíme slušné peníze. Řekl bych, že byste alespoň mohla být zdvořilá.“
Chtěla jsem říct „Vy jste si začal“, ale to by znělo dětinsky. „Nabídla jsem vám kávu. Odmítl jste.“
Ruebens se zamračil ještě víc, oči přivřené vzteky. „Chováte se takhle ke všem svým… zákazníkům?“
„Když jsme se naposled setkali, nazval jste mě zombiímilov¬ nou mrchou. Nic vám nedlužím.“
„Vzala jste naše peníze.“
„Vzal je můj šéf.“
„My jsme sem přišli za úsvitu, slečno Blakeová. Vy byste nám mohla na oplátku vyjít vstříc.“
Osobně jsem se s Ruebensem nechtěla setkat vůbec, ale jakmile od nich Bert vzal peníze, tak mi nic jiného nezbylo. Určila jsem schůzku za úsvitu, po celonoční práci, ale ještě před tím, než chodím spát. Takhle můžu jet domů a urvat osm hodin nepřerušovaného spánku. Ať si přerušovaný spánek raději užije Ruebens.
„Dokázala byste zjistit, kde Vládce města spí přes den?“ zeptal se Inger.
„Pravděpodobně ano, ale i kdyby se mi to povedlo, neřekla bych vám to.“
„Proč ne?“ zeptal se.
„Protože je s ním spojená,“ skočil mi do řeči Ruebens.
„Jeremy, mlč.“
Ruebens otevřel ústa, aby něco namítl, ale Inger mu nedal možnost: „Prosím, Jeremy, v zájmu naší věci.“
Ruebens se zjevně ztěžka snažil ovládnout vztek, ale nakonec ho spolkl. Sebeovládání vítězí.
„Proč ne, slečno Blakeová?“ otázal se Inger. Oči měl velmi vážné, příjemná jiskra se vytrácela jako tající sníh.
„Už jsem vyšší upíry zabíjela a na žádného z nich nestačil kůl.“
„Co tedy?“
Usmála jsem se. „Ne, pane Ingere. Pokud chcete lekce upírobijectví, obraťte se jinam. Už jen kvůli tomu, že kdybych vám odpověděla na vaše otázky, mohla bych být obviněna ze spolu¬ účasti na vraždě.“
„Řekla byste nám to, kdybychom měli lepší plán?“ chtěl vědět Inger. Chvíli jsem nad tím uvažovala. Kdyby byl Jean-Claude mrtvý, doopravdy mrtvý. Rozhodně by mi to usnadnilo život, ale… ale. 
„Nevím,“ odpověděla jsem.
„Proč ne?“
„Protože si myslím, že by vás zabil. Nikdy bych nevydala nestvůrám člověka, pane Ingere. Ani člověka, který mě nenávidí.“
„My k vám necítíme nenávist, slečno Blakeová.“
Ukázala jsem hrnkem na Ruebense. „Vy možná ne, ale on ano.“
Ruebens na mě jenom zíral. Alespoň se to nepokusil popřít.
„Pokud přijdeme s lepším plánem, můžeme si znovu promluvit?“ zeptal se Inger.
Zadívala jsem se do Ruebensových vzteklých očiček. „Jistě, proč by ne?“
Inger vstal a podal mi ruku. „Děkuji, slečno Blakeová, že jste nám byla nápomocna.“
Moje ruka se ztratila v jeho dlani. Je mohutný, ale nesnažil se využít své výšky, abych se cítila malá. To umím ocenit.
„Až se příště sejdeme, Anito Blakeová, budete s námi spolupracovat mnohem ochotněji,“ řekl Ruebens.
„To znělo jako výhrůžka, Jerry.“
Ruebens se velice nepříjemně usmál. „Organizace Lidé především věří, že účel světí prostředky, Anito.“
Odhrnula jsem šarlatové sako. Pod ním jsem měla podpažní pouzdro a devítku Browning Hi-Power. Úzký černý pásek od šarlatové sukně byl dostatečně silný na to, abych na něj navlékla pouzdro. Pařížský model „aktivní teroristka“.
„Když dojde na přežití, Jerry, tak tomu věřím taky.“
„Nemluvili jsme tady o násilí,“ namítl Inger.
„Ale tady dobrák Jerry o něm uvažuje. Chci jenom, aby on a zbytek vaší skupinky věděl, že to myslím vážně. Pleťte se mi do cesty a lidé budou umírat.“
„Nás jsou desítky,“ odsekl Ruebens, „ty jsi sama.“
„Jasně, ale kdo umře první?“ zeptala jsem se.
„Dost už, Jeremy, slečno Blakeová. Nepřišli jsme vám vyhrožovat, přišli jsme, abyste nám pomohla. Vymyslíme lepší plán a znovu si promluvíme.“
„Jeho s sebou neberte,“ upozornila jsem.
„Samozřejmě,“ přikývl Inger. „Pojď, Jeremy.“ Otevřel dveře. Zvenčí, z kanceláře, doléhalo tlumené klapání klávesnice. „Na shledanou, slečno Blakeová.“
„Na shledanou, pane Ingere. Opravdu mi nebylo potěšením.“
Ruebens se zastavil na prahu a zasyčel na mě: „Jsi ohavnost před tváří Boží.“
„Bůh i s tebou,“ odtušila jsem s úsměvem. Praštil za sebou dveřmi. Jak dětinské.
Sedla jsem si na okraj stolu a počkala, dokud jsem si nebyla jis¬ tá, že odešli. Až pak jsem vyšla ven. Pochybuji, že by se o cokoli pokoušeli na parkovišti, ale vážně se mi nechce začít střílet po lidech. Jasně, že bych to udělala, kdybych musela, ale raději se tomu vyhnu. Doufala jsem, že když ukážu pistoli, Ruebens vycouvá. Ale zřejmě ho to jen ještě víc rozzuřilo. Zakroutila jsem hlavou, abych se trochu zbavila napětí. Nepomohlo to.
Můžu jet domů, dám si sprchu a osm hodin nepřerušovaného spánku. Nádhera. Ozval se můj pager. Nadskočila jsem, jako by mě bodla vosa. Já a nervózní?
Zamáčkla jsem pager. Zaúpěla jsem nad číslem, které naskočilo na displeji. Policie. Abych byla přesná, tak místní oddělení pro supernaturální trestnou činnost. Útvar pro boj s nadpřirozenem. Mají ve státě Missouri na starost veškerou zločinnost spojenou s nadpřirozenem. Jsem jejich civilní odborník na nestvůry. Bertovi se líbí smlouva, kterou mám, a ještě víc se mu líbí skvělá publicita.
Pager znova zapípal. Stejné číslo. „Do prčic,“ zamumlala jsem. „Slyšela jsem tě hned napoprvé, Dolphe.“ Zvažovala jsem, jestli nepředstírat, že už jsem šla domů, vypnula pager a nejsem už k dosažení, ale neudělala jsem to. Pokud mě detektiv seržant Rudolf Storr shání půl hodiny po svítání, potřebuje moje odborné znalosti. Ksakru.
Vytočila jsem číslo a po sérii praskání konečně uslyšela Dolphův hlas. Zněl kovově a vzdáleně. Jeho žena mu k narozeninám koupila telefon do auta. Musel být na hranici dosahu signálu. Pořád lepší než mluvit přes policejní vysílačku. To vždycky zní jako rozhovor v nějakém emzáckém jazyce.
„Zdravíčko, Dolphe, co se stalo?“
„Vražda.“
„Jaká vražda?“
„Taková, u které potřebuju tvou odbornost.“
„Je kapánek moc brzo ráno na to, abych s tebou hrála na dvacet otázek. Prostě mi řekni, co se stalo.“
„Copak, copak, vstala jsi dneska z postele špatnou nohou?“
„Ještě jsem se do postele vůbec nedostala.“
„Soucítím s tebou, ale koukej sem přijet. Vypadá to, že tu máme oběť upíra.“
Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla. „Do hajzlu.“
„I tak se to dá říct.“
„Nadiktuj mi adresu.“
Udělal to. Přes řeku a skrz les, úplně v háji zeleným, v Arnoldu. Kancelář mám poblíž Olive Boulevard. Čeká mě tři čtvrtě hodiny jízdy – jenom tam. Nádhera.
„Přijedu, jak nejrychleji to půjde.“
„Budeme čekat,“ slíbil Dolph a zavěsil.
Neobtěžovala jsem se loučit s telefonním tónem. Oběť upíra. Nikdy jsem nezažila, že by byla jen jedna vražda. Je to jako s bramborovými lupínky – jakmile zubáč jednou ochutná, už se nemůže spokojit jen s jedním. Otázka zní, kolik lidí zemře, než dostaneme tohohle vampa?
Nechtěla jsem o tom přemýšlet. Nechtěla jsem jet do Arnoldu. Nechtěla jsem se ještě před snídaní koukat na mrtvé tělo. Chtěla jsem jet domů. Ale tak nějak jsem neměla dojem, že by to Dolph pochopil. Policie nemá moc smyslu pro humor, když řeší vraždu. Když o tom tak přemýšlím, já taky ne.

Zdroj ukázky

Žádné komentáře:

Okomentovat