Zločin na Starém Městě pražském

Název: Zločin na Starém Městě pražském
Autor: Daniela Krolupperová
Autor obálky a ilustrací: Barbora Kyšková
Nakladatelství: Albatros
Stránky autorky: www.danielakrolupperova.cz
Datum prvního vydání: 17. listopadu 2014
Počet stran: 112 stran

Anotace:

Malý Kuba stojí na dvorku ochromen hrůzou a hledí na dívku ležící bez života na kamenné dlažbě. Jako dospělý muž pak děsivý zážitek namaluje. Ten obraz se jmenuje Vražda v domě a je dílem českého malíře Jakuba Schikanedera. Co se ale tehdy stalo? Svědkem vyšetřování dávného zločinu může být každý, kdo vstoupí do Prahy tmavých uliček, petrolejových lamp a kočárů.

_______________________________________

Nestává se často, abych se rozhodla sepsat názor na knihu, která je určena mladšímu čtenáři. Přesto od chvíle, kdy jsem Zločin na Starém Městě pražském dočetla, doporučuji ji směle všem ostatním.

Když jsem poprvé spatřila obálku knihy Daniely Krolupperové, Zločin na Starém Městě pražském, připomněla mi známý obraz Výkřik, jehož autorem je Edvard Munch. Každopádně už samotná obálka dokáže upoutat čtenářovu a evokuje nějakou událost. Postupem času zjistíme, že úzce souvisí s daným příběhem, neboť za postavou dívky je vyobrazeno místo, které je místem zločinu.

Kniha Zločin na Starém Městě pražském vyšla v roce 2014 u nakladatelství Albatros a je určena pro čtenáře od dvanácti let. Hlavní postavou je český malíř Jakub Schikaneder, který jako malý kluk byl svědkem smrti mladé dívky. Tato událost se mu ve snech pomalu vybavuje a malíř se ji rozhodne zachytit na plátně, vzniká tak jeho nejznámější obraz Vražda v domě. Zároveň je čtenář svědkem vyšetřováni zmíněné smrti mladé dívky a postupně se čtenář dozvídá, co se tenkrát stalo.

Líbí se mi, jakým stylem jsou tvořeny ilustrace knihy. Barbora Kyšková, autorka ilustrací, se své úlohy zmocnila velmi dobře. Vyobrazení malířova neslavnějšího obrazu, Vražda v domě, je zvoleno velmi šikovně. Vidíme stejné postavy jako na originálním obraze, jediné, co je zakryto, je mrtvola dívky. Kniha tak mladého čtenáře nijak nechce vyděsit, právě naopak. Což můžeme vidět i na obálce knihy, kde je na vyobrazeném prostředí zobrazena krev na dlaždicích v místě, kde by mělo ležet tělo dívky. Nepůsobí to však děsivě, čtenář si tohoto detailu může všimnout až po detailním prozkoumání obálky, případně až po přečtení příběhu. Stejný postup je i v popisovaných faktech, zločin jako takový není nijak popisován do detailů, čtenář nemusí číst drastické scény popisující prostředí smrti mladé dívky. Zaujalo mě, že zatímco na přední straně obálky je vyobrazen pohled do dvora domu číslo 255, zadní strana obálky je tvořena pohledem ze dvora domu číslo 255, když stojíme za křičící postavou ženy.

Ilustrace z knihy versus obraz Vražda v domě

Zajímavým prvkem jsou odkazy a informace o známých osobnostech. Příběhy a informace se nevalí na čtenáře hned, jsou vhodně zakomponované do textu. Dávají smysl v rámci příběhu, čtenář si tak ani nestačí uvědomit, že se „učí“ o známých osobnostech. Dozví se jména významných spisovatelů a spisovatelek, malířů. Zároveň ke každé osobnosti je připojena další informace, například u spisovatelů je to zmínka o tvorbě, u zmínky o Karolině Světlé se dokonce dozvídáme její pravé jméno. Pokud by ale stejně čtenář netušil, o koho se jedná, obsahuje kniha na závěr medailonky nejdůležitějších osobností, které se v textu vyskytují.

Daniela Krolupperová má i dobře promyšlený děj a ví, jakým způsobem upoutat a hlavně udržet čtenářovu pozornost. Hned na začátku knihy upoutá pozornost náznakem, že zločin by mohl být úmyslný. Na závěr jednotlivých kapitol přidává věty, které popisují nějakou odhalenou skutečnost, ale my nevíme, co daná postava vidí, co se stalo. Můžeme jen číst dál a doufat, že odpovědi na otázky nalezneme v další kapitole. Je to velmi dobře promyšlený prvek, je podán tak, aby čtenář sám měl snahu pokračovat ve čtení, aniž by měl pocit, že je do čtení nucen. Oceňuji, že autorka použila prolínání dvou časových rovin, kdy můžeme být svědky vyšetřování zločinu, a zároveň sledovat příběh Jakuba Schikanedera.

Zajímavým prvkem je použití jazyka. Postavy úředníků, spisovatelů a vyšších vrstev mluví spisovně, zatímco obyčejní chudí lidé mluví jazykem nespisovným. Toto prolínání spisovného a nespisovného jazyka činí text zajímavým a přístupnějším. Odpovídající je i členění textu do kratších kapitol, kdy autorka nevolí složité větné konstrukce. Vhodně zvolený je i typ a velikost písma, laděné do modré barvy. Vše je pak doplněno o ilustrace Barbory Kyškové.

Jediné, co bych knize vytkla, je příběh dívky Sofie, který na mě působí až moc ideálně a šroubovaně. Ale chápu, že kniha by měla mít alespoň trochu pozitivní konec, nikoliv končit pouhým vyšetřením zločinu a odhalením, co se ve skutečnosti stalo.

Zločin na Starém Městě pražském je velmi dobře zpracovaná kniha pro mládež, svého čtenáře nepodceňuje a zároveň na něj neklade nesplnitelné nároky. Čtenář řeší případ zločinu a zároveň se nenásilnou formou dozví, jak se žilo v 19. století, získá informace o významných osobnostech a spolcích dané doby. Myslím si, že kniha Daniely Krolupperové se v konkurenci knih pro děti a mládež neztratí a získá si své místo i čtenáře.


A třeba osloví UKÁZKA Z KNIHY:

Muž, kterého nikdo neviděl

Nad Prahou se smrákalo. V temné ulici židovské čtvrti se mihl stín. Vysoký hubený muž v dlouhém kabátě se v chvatu obratně vyhýbal kolemjdoucím. Minul dvě staré ženy se zakrytými vlasy a unaveného kamnáře. Spěšně obešel shrbeného vetešníka, který seděl před krámkem na štokrleti s jednou nohou kratší. Mrštně přeskočil slepice, co spokojeně vyzobávaly splašky vylité na studených dlažebních kostkách. Vyhnul se trakaři se zeleninou a vrávorajícímu opilci v haleně zacákané barvami.
Běžel úzkými uličkami s tmavými zatuchlými domky. Jeho kroky se s duněním rozléhaly, jako by věstily zlo. Tvář měl skloněnou k zemi. Nebylo mu vidět do očí. Ale kdyby se mu do nich někdo podíval, spatřil by, jak mu z nich němě křičí hrůza. Ve zpocené pravé dlani cosi nervózně svíral.
Vyběhl z Rabínské ulice, proběhl Hampejskou. Na několik vteřin se zastavil před hospodou U Denice, jako by váhal, zda tam nevstoupit. Ale možná se jen potřeboval nadechnout. Dál pokračoval téměř úprkem. V jeden kratičký okamžik se v příšeří zablýskl předmět, který pevně držel v sevřené pěsti. Sytý lesk neomylně prozradil masivní zlato.
Nikdo netušil, že toho odpoledne opustil dům číslo 255 v Rabínské ulici. A nikdo se to nikdy neměl dozvědět. Protože toho dne tam vstoupila smrt. A on byl ten, kdo ji pozval.