středa 23. března 2016

Kraj padavých větrů

Název: Kraj padavých větrů
Původní název: Fönlage: Alpen-krimi
Autor: Jörg Maurer
Překlad: Olga Vogelová
Nakladatelství: Omega
Stránky autorky: www.joergmaurer.de
Datum prvního vydání: 2015
Počet stran: 248 stran

Anotace:
Během koncertu v idylických alpských lázních se z galerie zřítí muž přímo do publika – a je na místě mrtvý. Divák, na kterého spadl, také. Komisař Jennerwein se pouští do vyšetřování případu. Byla to nehoda, sebevražda, nebo snad vražda? Prodírá se rozcházejícími se výpověďmi svědků, místní mezitím o události spekulují u piva a v horách fouká teplý alpský fén. Proč je najednou vážený majitel pohřební služby Ignaz Graseger tak nervózní? Souvisí to s faktem, že se komisař Jennerwein dostává na horkou stopu?

_______________________________________

Mrtvola, která spadla z nebe. Nikdo nic neviděl. A co s tím má společného místní pohřební služba?

Nejprve si neodpustím pár postřehů k české obálce. Osobně se mi líbí kombinace červené a černé. Oceňuji také, že kniha je i pod přebalem stejná. Jediné, co mi na obálce vadí, je motiv paroží. Tedy na obálce ne, ale v předsádce knihy ano. Stránku bych ponechala černou bez jakéhokoliv potisku. A také mám připomínku ke struktuře textu. Originál jsem v ruce neměla, proto nemůžu s čistým svědomím tvrdit, že je po této stránce lepší. Vadí mi, že úryvky, včleněné do textu (návod z internetu), nejsou nijak výrazně od textu odděleny a pomalu splývají s ostatním textem. Tedy oddělené jsou, jen ne nijak zásadně. Zvolila bych úplně odlišný font písma, protože se mi občas moje oči snažily namluvit, že to není žádný samostatný text. Nevím, jestli je to i autorův původní záměr, ale recept ke konci i další „Přílohy“ bych oddělila jako samostatnou část na vlastní stránku. Osobně jsem z tohoto měla jakousi neurčitou změť, a to kvůli přechodu těchto textů. Ale toť vše k technické straně věci.
Kraj padavých větrů je zvláštní detektivka, která vybočuje z řady svých kolegů. Liší se už stylem vyprávění. Někomu může styl uchopení příběhu vadit, ale právě takový způsob činí z knihy něco jiného. Osobně spadám do druhé skupiny, pro kterou je tento způsob něčím novým a menším zpestřením. Jen bych ji nepovažovala za konkurenta severské detektivky.
Příběhem nás provází jakýsi vševědoucí vypravěč (někdo jej rovnou může označit jako autora), který čtenáři odhalí informace, naláká a posléze nechá, aby si se sdělenými informacemi poradil sám. Prakticky jej nechá tápat ve tmě, hraje se čtenářem hru. Záměrně mu předkládá fakta, která chce, čtenář tak nabude dojmu, že ví více než hlavní postavy. A ejhle! Realita je s každou další kapitolou jiná. Některé náznaky sice prokouknete, ale ve výsledku zjistíte, že jste tam, kde vás autor chtěl mít.
Příběh má dobrou myšlenku a velký potenciál. Autor postupně láká čtenáře, rozplétá fakta. Čtenáři věnuje pozornost, na začátku některých kapitol se ke čtenáři přímo obrací, tímto čtenáře zatahuje do příběhu, nutí jej přemýšlet a zapojit se tak částí do samotného příběhu.  Osobně jsem čekala nějaké zásadní a šokující odhalení motivu a vraha, proto mi zprvu závěrečné kapitoly vzaly vítr z plachet. Jenže ten konec tam prostě zapadá a vy zjistíte, že vás autor zase převezl.
Dále oceňuji, že v dějové linii je pouze trochu prostoru věnováno osobnímu životu detektiva. Nemám ráda, když se tři čtvrtě příběhu řeší osobní život vyšetřujících na úkor řešení případu a leckdy tyto dvě linie spolu nijak nesouvisí. Já chci vědět, kdo je vrah, nikoliv, zda má hlavní postava květované závěsy a u snídaně luští křížovky.
Komisař Jennerwein je naopak zvláštní postava a ani po přečtení knihy nevím, jestli sympatická nebo ne. Ani ostatní postavy mi nijak nepřekážely. Ale ta jména, to byl oříšek. Když se na vás hned na začátku vyvalí takový počet jmen a příjmení, můžete mít pocit, že vaším cílem nebude snaha dozvědět se identitu vraha, ale zjistit, komu patří dané jméno a co je zač. O správné výslovnosti nemluvě. Ale toto bývá běžný problém u většiny nových detektivek (potažmo knih všech žánrů), kde se seznamujete s novými charaktery. Je pravda, že v Kraji padavých větrů se zprvu opravdu ztrácíte pod záplavou jmen, ale po pár kapitolách se dá velmi dobře orientovat v těch nejdůležitějších postavách. Ústřední postavy vás navíc příběhem provází, tudíž po čase ani nezaznamenáte nějaký zádrhel. A kdyby ano, komisař je stále komisař.

Kraj padavých větrů možná není konkurencí severské detektivce, má ale své osobité kouzlo. Jednak je zde odlišný způsob vyprávění, jednak samotná zápletka, kterou má autor velmi dobře promyšlenou. Závěrečné rozuzlení případu patrně neuspokojí čtenáře, kteří touží po šokujícím motivu, překvapivém vrahovi a nebezpečí pro lidstvo. I když za mrtvolami se skrývá všechno zmíněné… Nechápete? Odpovědí vám bude Kraj padavých větrů.

Trailer ke knize: 

 UKÁZKA Z KNIHY:


Knihu Kraj padavých větrů si můžete objednat ZDE.
Podle románu byl roku 2011 v Německu natočen úspěšný film Föhnlage - Ein Alpenkrimi.

Tímto bych chtěla poděkovat za poskytnutý recenzní výtisk nakladatelství



2 komentáře:

  1. Jsem na knihu docela zvědavá, i když zatím jsem se setkala spíše s recenzemi, ve kterých byla kniha zhodnocena jako víceméně nudná záležitost... Já jsem zrovna milovníkem překvapivých zvratů a strhujících závěrů. Láká mě však postava komisaře, kterou popisuješ jako zajímavou - jak někdo neví, jestli je mu postava sympatická nebo ne, hned mě daný charakter láká. Tak uvidíme, snad se ke knize časem dostanu. Tobě díky za pěknou recenzi! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také jsem se setkala s takovými recenzemi, a to možná ovlivnilo moje čtení. Neočekávala jsem od toho nic, spíše něco hrozně nudného. A pak jsem byla překvapená, protože autor příběh zkoncipoval tak, že tě nutí číst dál (nebo aspoň mě závěr každé kapitoly nutil číst dál). Je pravda, že člověk musí překousnout tu změť cizích jmen a celková zápletka může někoho nudit a odradit, ale pro mě to byla oddechovka. :)

      Vymazat