V roce 1732 se vojenský lékař Johannes Flückinger vydal do vesnice Medvedža (na Území bývalé Jugoslávie), aby tam prošetřil zprávy o úmrtích, která prý měli na svědomí upíři. Vesničané mu vyprávěli o jistém Arnodu Paoleovi, který asi před pěti lety spadl z valníku a zlomil si vaz. Paole prý předtím tvrdil, že ho obtěžoval upír a že se prý musel potřít jeho krví a pozřít hlínu z jeho hrobu, aby se ho zbavil.
Když pak Paoleho pohřbili, začali si lidé z okolí stěžovat, že je pronásleduje a ohrožuje, a čtyři zemřeli. Čtyřicet dní po jeho smrti vykopali vesničané Paoleovu mrtvolu a zjistili, že mu z očí, z nosu, z úst a z uší teče čerstvá krev. Kůže a nehty mu už odpadly, ale začínaly znova narůstat. Flückinger zaznamenal, že "vesničané z toho usoudili, že Paole je skutečně upír, a tak mu probili srdce kůlem, jak bylo u nich v takových případech zvykem, a mrtvola při tom slyšitelně zasténala a bohatě krvácela". Tělo pak spálili a stejně naložili s ostatními čtyřmi mrtvolami, ze kterých - protože je zahubil upír - se rovněž stali upíři.
Vesničané Flückingera ujišťovali, že i člověk, který pozře maso z krávy napadené upírem, se sám promění v upíra. Když otevřel hroby sedmnácti lidí, kteří zemřeli ve třech předcházejících měsících, našel v nich mrtvoly s podobnými znaky, jaké mělo tělo Paoleovo.
Objevil Flückinger opravdu vampýry? Většinu tradičních upírských příznaků na mrtvolách lze vysvětlit přijatelným způsobem jako výsledek normálních posmrtných procesů. K takovým hrůzu nahánějícím jevům dochází především tehdy, když je hrob mělký - a je vcelku pochopitelné, že osoby folklorně předurčené k upírství, například oběti vraždy či moru, bývaly často pohřbívány velmi spěšně.
Podle folklorních představ pije upír - živá mrtvola - krev nejen proto, aby ze svých obětí vysál životní silu a nakazil je, ale také aby mohl znovu ožít. Víra, že jacísi vampýrům podobní tvorové šíří epidemie, existovala už ve 12. staletí, kdy jeden kronikář zapsal, že "vzduch zasmrádl a pokazil se, když tato páchnoucí a rozkládající se těla bloudila krajinou, a v důsledku toho vypukl strašlivý mor". Na ochranu proti upírům se používal česnek. Jeho vůně prý rovněž rozptylovala puch mrtvol a zabraňovala šíření nákazy.
Kandidáti upírství
Skuteční upíři patří do východní Evropy - vampir je maďarský název a nosferatu rumunský. Předpokládalo se, že je lze zničit podobnými metodami, jaké se používaly proti "strašení" duchů - pochováním na křižovatce, probodnutím srdce kůlem, oddělením hlavy od těla nebo spálením. Věřilo se, že obdobně jako jiné "zlé bytosti" je možné je zabít stříbrnou kulkou a zahnat na útěk krucifixem. Obzvlášť náchylní k tomu, aby se z nich stali upíři, jsou hříšníci, sebevrahové, čarodějové a alkoholici. Dalšími rizikovými skupinami jsou děti, které se narodily už s vyvinutými zuby, oběti vražd, jež zůstaly nepotrestány, a nebožtíci, kterým se nedostalo křesťanského pohřbu.
Odedávna byla součástí upírských legend erotika. Na Balkáně se vypráví o mrtvých manželích a manželkách, kteří vstávají z hrobů, aby si na svých dosud žijících partnerech vynutili plnění manželských povinností. Svobodní vampýři navštěvují mladé osoby opačného pohlaví. Erotický prvek je jedním z důvodů, proč se upíři objevují v hororových gotických románech a v básních romantiků. Tato nová role také upíry vynesla z roviny vesnické na úroveň aristokratickou.
Rodí se Drakula
V anonymním bestselleru z roku 1847, který nesl název Upír Varney čili Krvavý svátek, se sir Francis Varney vyznačoval očima, které byly kovově chladné, pařátovými prsty, ostrými zuby a zálibou v ženách. Carmilla, kterou Sheridan Le Fanu vydal v roce 1870, uvedla krásnou mladou upírku lesbických sklonů. Carmilla inspirovala Brama Stokera, aby začal shromažďovat materiál pro svého slavného upíra Drakulu, jehož příběh pak publikoval v roce 1897. Stakerův hrůzyplný transylvánský hrabě má svůj vzor ve valašském Vladovi V. (vládci území, které je teď součástí Rumunska). Během šesti let svého panování (1456-62) si Vlad vysloužil přídomek "Naražeč", protože údajně stačil narazit na kůl deset tisíc lidí: K obětem patřili i zajatci z jeho válek proti Turkům. Byl znám také jako Draculea, což v rumunštině znamená "syn ďábla" - odtud "Drakula".
Drakula, s dlouhými špičáky a hypnotickýma očima, se od té doby objevil v mnoha divadelních hrách a filmech. Elegantní a sexuálně dravý, jak ho vedle celé plejády dalších představitelů ztělesnil například Christopher Lee, představuje typického moderního vampýra.
Použitá literatura:
ALMANACH TAJEMNA. Praha: Reader's Digest Výběr 1998.
SHUKER, K. SVĚTOVÝ ATLAS ZÁHAD. Praha: Knižní klub a Balios 1998.
Žádné komentáře:
Okomentovat