Gilles Garnier nebyl jen samotář, ale přímo hromadný vrah, který požíral děti, co se zatoulaly daleko od domova. Svědci, kteří ho viděli tato zvěrstva páchat, tvrdili, že na sebe někdy bere podobu vlka. Když pak Garniera chytili, přiznal se, že se skutečně proměňoval ve vlka a že zabíjel a požíral děti. Byl proto obviněn z odporných zločinů lykantropie a čarodějnictví a 18. ledna 1573 zaživa upálen ve východofrancouzském Dôle.
Na lidi obvykle útočili jen vlci vyhladovělí či nemocní vzteklinou, a začali být v 16. století považováni za vlkodlaky. Garnier pocházel z kraje, kde se to vlky jen hemžilo, a jako vlkodlaci tu byli v letech 1520 až 1575 odsouzeni čtyři lidé. Jinde v Evropě nebyly procesy tak běžné, i když obvinění se vyskytlo víc. V Anglii byli vlci na počátku 16. století již vyhubeni, a žádný proces se proto nekonal. Jeden proslulý vlkodlak pocházel z okolí Kolína nad Rýnem. Peter Stubbe byl odsouzen za to, že zavraždil a snědl 13 dětí (včetně vlastního syna) a dvě těhotné ženy. Vychloubal se, že mu ďábel dal čarodějný opasek, s jehož pomocí na sebe bral podobu krvelačného vlka. Stubbe byl 28. října 1589 lámán v kole, sťat a upálen.
Proměny
V době honů na čarodějnice v 16. a 17. století se říkalo, že se na vlcích ke svým sabatům sjíždějí čarodějnice a čarodějové se zase proměňují ve vlky, a tak útočí na lidi i zvířata. Byl-li proměněný vlk poraněn byla rána na jeho těle patrná, i když se vrátil zpět do lidské podoby. Příběh francouzské Auvergne vypráví o lovci, který roku 1588 uťal vlkovi tlapu a dal si ji do kabely. Když ji chtěl později ukázat místnímu šlechtici, s překvapením zjistil, že se proměnila v ruku se zlatým prstenem. Zděšený šlechtic prsten poznal a rozběhl se do kuchyně, kde si jeho žena právě ošetřovala zmrzačenou ruku. Byla ihned upálena jako čarodějnice. V mnoha procesech s vlkodlaky, jako například v případě Gillesa Garniera, byli obvinění souzeni za to, že se proměňovali ve zvíře, a posíláni na krutou smrt. Již od dávných časů však byla lykantropie - přesvědčení, že se člověk dokáže proměnit ve vlka - považována i za mentální úchylku. Postižení vyjí, vyhledávají hřbitovy a žebroní o lidské maso.
Roku 1603 se ve Francii konal soud nad čtrnáctiletým Jeanem Grenierem, pasáčkem, který údajně napadal a požíral děti. Chlapec přitom tvrdil, že mu pán lesa dal vlčí kůži a dehtovou mast, s jejichž pomocí se proměňoval ve vlka. Přiznal se, že snědl psa, batole a dvě dívenky. Podrobný výslech ukázal, že Grenier měl sklon vymýšlet si šílené příběhy. Soudce se poradil s příslušnými lékaři a dospěl k závěru, že nešťastný Grenier je mentálně zaostalý a v rozsudku mělo stát, že chlapec je duševně chorý. Místo aby byl upálen na hranici, byl uvězněn v klášteře, kde však stejně ve věku 20 let zemřel.
Smečka vlkodlaků
Ačkoli se zdá, že většina odsouzených vlkodlaků byli několikanásobní vrazi stižení psychózou, mají vlkodlakové i mírumilovnější stránku. Roku 1692 vyprávěl osmdesátiletý venkovan Thiess soudcům v Jurgensburgu v tehdejší ruské provincii Livonsko, že se třikrát za rok promění ve vlka. Proměnit se ve zvíře a bojovat ve prospěch svého lidu byl osud, který mu byl ohlášen již v den zrození. V noci před svatou Lucií, před svatým Janem a o svatodušních svátcích se prý společně s dalšími livonskými vlkodlaky vydával na cestu do pekla, kde bojovali s ďábly a černokněžníky o nadcházející úrodu. Thiess byl zřejmě pokračovatelem dávné tradice snových bitev o plodnost, v nichž někteří lidé bojovali ve zvířecí podobě.
Vlci bývali tradičně spojováni s říší mrtvých a mělo se za to, že vlkodlaci jsou nejčilejší během dvanácti nocí po Vánocích, kdy mrtví údajně bloudí po zemi. Ve společnostech sběračů a lovců byla schopnost dočasně se proměnit ve zvíře jedním z pramenů šamanovy moci. Přesvědčení, že se někteří lidé mohou proměnit v dravé zvíře, se vyskytovalo téměř všude. V oblastech, kde nežijí vlci, tuto úlohu plnilo jiné zvíře. V Jižní Americe se například lidé postižení touto úchylkou proměňovali v pumodlaky, v Africe v leopardodlaky, hyenodlaky a krokodýlodlaky, v Indii v tygrodlaky a v Japonsku v liškodlaky a jezevcodlaky.
Použitá literatura:
ALMANACH TAJEMNA. Praha: Reader's Digest Výběr 1998.
SHUKER, K. SVĚTOVÝ ATLAS ZÁHAD. Praha: Knižní klub a Balios 1998.
Žádné komentáře:
Okomentovat