Během asi 250 let, počínaje polovinou 15. století, bylo po celé Evropě posláno na smrt pro čarodějnictví odhadem 150000 až 200 000 lidí. Někteří z nich byli zaživa upáleni na hranici, někteří byli oběšeni a jiní byli nejprve oběšeni a poté upáleni.
Dobrá pověst a postavení přitom skýtaly malou ochranu. Paní Rebekka Lempová byla roku 1590 jednou z 32 vážených žen, upálených jako čarodějnice v městečku Nördlingen v jihozápadním Německu. Tento trest postihoval mnohem méně muže, roku 1628 byl však na základě smyšlených obvinění sesumírovaných politickými odpůrci popraven bamberský purkmistr.
Kořenem hysterických honů na čarodějnice byla představa čarodějnictví, jež vznikla smísením vesnických čar, vysoké magie, kacířství a uctívání ďábla. Každá společnost věřila, že lidoví kouzelníci dokážou za pomoci okultních nauk uškodit, nebo prospět. Bílá magie - kombinace psychologie a farmakologie - dokázala chránit lidi, úrodu i dobytek, zajistit
plodnost, objevit milence a dostat je pod svůj vliv, nalézt pohřešované osoby, předměty i ztracený poklad a čelit magii černé. Černá magie, neboli maleficium, mohla přivodit nemoc a smrt, vyvolávat bouře či nálety hmyzu a zničit tak úrodu. Konzervativní příslušníci kléru považovali první "vědce", jako byli Jindřich Cornelius Agrippa v Německu nebo Roger Bacon a John Dee v Anglii, za stoupence vysoké magie, pomocí níž bylo možné přimět démony k službě smrtelníkům. Každý křesťan, který se protivil některému z klíčových názorů církve, mohl být obratem obviněn ze zločinů jako kacířství, vražda, přinášení dětských obětí, kanibalismus a sexuální úchylky. Nepatrná menšina lidí skutečně uctívala křesťanského ďábla, jehož význam v pozdním středověku rychle stoupal, a v 16. století se diabolismus stal nedílnou součástí představ o čarodějnicích.
Smlouvy s ďáblem
Od 13. století duchovní jako Tomáš Akvinský či Albert Veliký popírali, že by existoval svět magie, stojící mimo to, co je přirozené a nadpřirozené, a církev prohlásila, že jakékoli užívání magie bez církevního souhlasu musí být dílem ďáblovým. Desítky tisíc starých žen i dalších lidí, provozujících venkovskou magii, byly po celé Evropě čím dál více považovány za nástroje ďábla, který se měl se svými vyznavači pravidelně scházet a poskytovat jim pomocníky v podobě démonů.
Způsoby, jak se církev s touto hrozbou vypořádávala, se v Evropě lišily místo od místa. Lehké tresty církevních soudů či mírné pokuty světských úřadů s rostoucí hysterií na sklonku 15. století ustupovaly přísnějším trestům. V částech Francie, v Německu a Skotsku byla údajná smlouva s ďáblem považována za nejvyšší stupeň kacířství - katolíci ji chápali jako odmítnutí křtu; kalvinisté jako výsměch smlouvě s Bohem. Trestem bylo upálení na hranici. Jinde, například v Anglii či v Dánsku, se důraz kladl na výsledek maleficia. Tento hrdelní zločin se podle zvykového práva trestal oběšením.
Politická elita měla na zřeteli, aby odpovědnost za neblahé jevy mezi lidmi nepadla na stát ani na církev, a ďábel a jeho následovníci jí nabízeli vhodné řešení. Některé lidi bylo možno obvinit zvlášť snadno: staré a nemocné, vdovy a staré panny. Nezanedbatelnou roli v mnoha případech pronásledování hrála i nenávist k ženám a zřetelná potřeba mít je pod kontrolou.
Státní dohled
V některých situacích vedla lidi k tomu, aby někoho obvinili z čarodějnictví, kupříkladu touha po majetku či politická ctižádost. Pro manžely to byl způsob, jak se zbavit manželky, děti obviňovaly rodiče. 1ěmto způsobům učinilo přítrž obsazení Německa Švédy ve třicátých letech 17. století a obsazení Skotska Angličany o dvacet let později. Sotva se však jednotky stáhly, vše začalo nanovo.
Hony na čarodějnice v podstatě skončily koncem 17. století - jedna z posledních velkých horeček vypukla při amerických procesech v Salemu v nynějším státě Massachusetts v letech 1692 a 1693. S rozmachem racionálních a vědeckých vysvětlení přestali vzdělaní lidé na čarodějnice věřit a to se odráželo i ve verdiktech soudců. Čarodějnictví přestalo být zločinem. Silné vlády a výkonný státní aparát už nepotřebovaly udržovat lidi pod kontrolou za pomoci obětních beránků, a obavy z žen a chátry ustoupily. Víra v magii spojená s různými pověrami začala být doménou nevědomých venkovanů a přestala být považována za satanismus.
Novopohanské čarodějnice, jejichž počty jsou od padesátých let tohoto století na vzestupu, nemají se středověkou představou o čarodějnicích nic společného. Nevěří v ďábla a ani se nevzdávají ortodoxních náboženství, ale považují se za léčitelky a osoby pracující ve prospěch lidského společenství.
Použitá literatura:
ALMANACH TAJEMNA. Praha: Reader's Digest Výběr 1998.
SHUKER, K. SVĚTOVÝ ATLAS ZÁHAD. Praha: Knižní klub a Balios 1998.
Žádné komentáře:
Okomentovat