Cukrblik blog :): Divá Bára

Božena Němcová (4. února 1820 - 21. ledna 1862)

O datu narození a rodičích Boženy Němcové, dívčím jménem Barbory Panklové, se dodnes vedou spory. Johann Pankl, rakouský Němec, a česká služka Terezie Novotná, kteří oba sloužili u vévodkyně Zaháňské, možná byli jen adoptivními rodiči. Do školy chodila Božena Němcová v České Skalici, v blízkých Ratibořicích prožila dětství. Zde na ni krátce, avšak významně zapůsobila babička Magdaléna Novotná a zpovzdálí pozorovaný život na zámku.

Oduševnělá, jemná dívka nápadné krásy je provdána roku 1837 za téměř dvakrát staršího úředníka finanční stráže Josefa Němce.Stává se v krátké době matkou čtyř dětí, ale obyčejného, starosvětského manžela, roztrpčeného nepříjemnou státní službou, nedokázala milovat. Jejich manželství bylo pro oba těžko snesitelné. Němec patřil k uvědomělým vlastencům, byl proto neoblíben u svých představených a překládán z místa na místo. S ním poznává Němcová Červený Kostelec, Josefov, Litomyšl, Polnou a v letech 1842-1845 Prahu. U české duchovní elity naplňuje představu tvůrčí emancipované ženy. Stává se partnerkou debat v salonech u Fričů a Staňků, kde se setkává s F. Palackým, P. J. Šafaříkem, F. L. Čelakovským, K. J. Erbenem, K. Havlíčkem Borovským a dalšími vlastenci. Praha způsobila zásadní obrat v jejím životě. Začíná reálněji chápat potřeby národa a k jejich uskutečnění chce přispět literární tvorbou. Vlastenecké a milostné verše z let 1844-1848 jsou ještě poplatné dobovému naučnému veršování. Svůj vypravěčský talent rozvíjí a okouzluje jím čtenáře v Obrazech z okolí domažlického, které vycházejí v České včele roku 1845.

V letech 1845-1848 pobývá na Chodsku, kde objevuje krásné nářečí. Snahu dodat sebevědomí obyčejným lidem a zušlechtit je vidíme v Národních báchorkách a pověstech (1845-1846). Na Chodsku zastihl Němcovou revoluční rok 1848, aktivně se s manželem účastnila "jara národů" a věřila v realizaci národních snah. Pro aktivní účast v revolučním hnutí byla rodina pronásledována rakouskými úřady a tajnou policií. Následuje přeložení až na Slovensko a do Uher. Němcová se stěhuje s dětmi do Prahy a věnuje se literární tvorbě. V 50. letech se hmotná situace rodiny značně zhoršila. Němcová onemocněla, roku 1853 pochovala nadaného syna Hynka. Tehdy utíká pro potěchu duše ke psaní Babičky a plní tak výzvy přátel, aby vylíčila lidový život a zvyky venkovanů. Hlavním zdrojem jsou jí vlastní vzpomínky na dětství, ale i poznatky z Domažlicka. Idylický život na Starém bělidle, který prožíváme s Proškovou rodinou, je doplněn o vzpomínky na události smutné, bolestné, které přináší válka, lidská špatnost a neštěstí, například v osudu Viktorky a babiččina muže Jiřího. Dobro i zlo, cesta od kolébky k hrobu prožívaná harmonicky prostými lidmi v úzkém spojení s Bohem i přírodou, v dobrých vztazích s vrchností učinila z knihy vizi soužití lidí v lásce a pochopení. Babička poprvé vyšla ve 4 sešitech v létě 1855 a od té doby dosáhla přes 320 českých vydání, byla přeložena do více než dvaceti jazyků, stala se trvalou inspirací umělců. Žádné další autorčino dílo nezískalo takovou oblibu jako Babička, i když k zobrazení dobrého člověka směřovaly také povídky Baruška (1853), Divá Bára (1856), Dobrý člověk (1858), Pan učitel (1860). V Chyži pod horami (1858) má milostné sblížení Čecha se Slovenkou symbolizovat česko-slovenskou vzájemnost. Pohorská vesnice (1856) se pokouší harmonizovat vztahy mezi lidem a šlechtou. Utopický smír opouští autorka v povídce V zámku a podzámčí (1856), kde nápravu přináší prožité utrpení, po němž se z tvrdé paní stává lidumilka. Autorka zakončuje svou tvorbu opět pohádkami. Na čtyřech cestách za manželem na Slovensko sbírá a ve slovenštině vydává Slovenské pohádky a pověsti (1857-1858). V roce 1861 odjíždí do Litomyšle redigovat spisy pro nakladatele Augustu. Pro nemoc toho není schopna, manžel ji odváží do Prahy, kde 21. ledna 1862 umírá.

Divá Bára - obsah

Hlavní hrdinkou této povídky je Bára, která žila se svým otcem Jakubem, obecním pastýřem, na okraji vesničky Vestec. "Celou zimu chodila Barča do školy, z jara ale, když nastal pastva a práce v poli, tu se nemohl bez ní obejít."1 znak romantismu : individualismus - jedná se o hrdinku se zanedbatelným společenským postavením) Když byla ještě v kolébce, stala se její matce nehoda. Čehosi se velmi polekala a zůstala ležet v mdlobách na zemi. I seběhly se sousedky, které usoudily, že dům navštívila polednice. "Tu prý to okolo uší ji zašumělo jako zlý vítr, před očima dělaly se jí mžitky, něco jí začalo krákat za vlasy a na zem porazilo."2 (romantismus - motiv času - poledne, polednice, tajemno) Hned se všecky shlukly okolo kolébky, prohlížely si dítě, každá přiřkla něco podezřelého. Matka se lekala, ale bába ji ujistila, že to dítě, které nosila pod srdcem. Přesto nejedna kmotra zůstala při svém tvrzení, že dítě podstrčené. Od té nehody však Jakubova žena churavěla a za několik let zemřela. Bára tedy zůstala s otcem sama, přestože Jakuba pobízeli, aby se znovu oženil, alespoň kvůli Báře. Bára byla odmalička výjimečná. Měla obrovskou sílu, dokázala si poradit se zlým býkem, kterého se statní chlapci báli. Poslechl, když mu Bára zahrozila. "Ty jsi hloupá, co si z toho děláš, já mám také velké oči. A nech si jsou buličí, však to není nic zlého, vždyť se ta němá tvář umí na člověka mileji podívat než ti tam!"3 (znak realismu - kritika společnosti) Nebála se bouřky, naučila se plavat. "Podívejte se, táto, ten oheň, jaká to krása v těch černých mračnech!"4 (romantismus - motiv času - bouřka, tma) Bára měla vůbec do sebe tolik neobyčejných vlastností, že se nebylo čemu divit, když si sousedé o ní povídali, nemohouce si takovou povahu nijak vyložit, začaly ženy opět tvrdit, že je to přece jen nějaké divé dítě, tedy že ji zajisté polednice vzala pod svoji moc. Tím vyřknutím bylo všechno její chování omluveno a vysvětleno, ale mělo to za následek, že se jí lidé štítili nebo báli, jen několik lidí ji mělo opravdu rádo. Jedinými jejími přáteli byli Elška z fary, kostelníkův syn Josífek a také pes Lišaj. "Báro, já tě mám tuze ráda."5 (znak romantismu : citovost - přátelská láska mezi Elškou a Bárou) "Ona mne má tuze ráda, a je přece tak krásná, je farářovic, všickni lidé říkají jí vy, i pan kantor i kostelník, - a ti druzí se mně posmívají."6 (znak romantismu : polarita - kontrast mezi hlavními postavami, mezi Bárou a Elškou) Josífka vždy bránila před silnějšími chlapci, Elškou byly nejdůvěrnějšími kamarádkami a jejich přátelství vydrželo až do dospělosti. Když jim bylo dvanáct let, byl učiněn konec dětinským radostem. Josífka dal kostelník do města na studie, chtěl mít z něho pátera, Elšku dala panna Pepinka do Prahy k bohaté bezdětné tetě, aby se naučila způsobům, jenom Bára zůstala s tatínkem a Lišajem sama. Po třech letech se Elška vrací zpět. Po návratu se obě dívky povídají, Elška se ptá Báry na Josífka, vyptává se jí, jestli má ho ráda. Bára odpoví, že jen jako kamaráda. "Proč bych ho neměla mít ráda, každý kdáče na něho, chudáka malého, jako na mne a on se bránit neumí, je mi ho líto."7 (znak romantismu : citovost - Bára neví o lásce Josífka k ní, má jej ráda jen jako přítele) Před dnem svatého Jana Křtitele se Elška zeptala, jestli bude házet zítra věnečkem. Bára ji přislíbila, že ano. Druhý den obě děvčata pospíchala k blízkému mostu. Elška se Báry zeptala , na koho bude myslet. Nakonec si slíbily, že se vdají buď obě nebo ani jedna. "Kterak to mluvíte, Elško, mne málokdo miluje, vás každý, - vy budete bohatá, já jsem chudá, - vy jste krásná, já jsem nehezká, vy učená, já prosté, hloupé děvče a měla bych myslet na muže a vy ne?"8 (znak romantismu : polarita - kontrasty mezi postavami, mezi Bárou a Elškou) Obě hodily věneček zároveň, Bářin zůstal viset na vrbě, Elščin unášel proud až děvčatům zmizel z očí. Elška se potom Báře svěřila, že se v Praze zamilovala do jednoho mladého lékaře, který vyléčil bohatou tetu. "Ach, Báro!Tak krásný člověk není v celém okolí jako on."9 (znak romantismu: citovost - láska Elšky k mladému lékaři) "Ach, Báro, kdyby na mě zapomněl, - já bych se utrápila!"10 (znak romantismu : citovost - láska Elšky k mladému lékaři) "Hezčích chlapců ve vsi, ale když musím pravdu říci, tedy řku, že se mi přece žádný tak nelíbí jako on. - Často se mi o něm zdá!"11 (znak romantismu : citovost - láska Báry k myslivci) Panna Pepinka, Elščina teta, má však pro Elšku jiného ženicha, pana správce ze sousedního panství. Bára se rozhodla své kamarádce pomoci. Jednoho rána se roznášelo po celé vsi, že straší. "Bílá ženská prý že šla od zádušního lesa k vesnici, po celé vsi, po lukách, a kdesi u hřbitova že zmizela. - Kostelníková se z toho roznemohla, neboť prý to na její okno zaklepalo, a když on k oknu přistoupil, nevěda, kdo to byl, viděl prý patrně bílou postavu s umrlčí hlavou, která prý se na něho ušklíbla a prstem mu zahrozila."12 (romantismus: motiv místa - hřbitov, smrt, umrlčí hlava, tajemno) Věděla, že se správce v noci bojí, převlékla se za strašidlo, počkala až pan správce půjde z fary domů. U hřbitova jej potom řádně vylekala. "Noc byla jasná dost, bylo vidět od vesnice až k lesu. Už byli pocestní nedaleko, když tu najednou z lesa vystupuje vysokánská - alespoň se jim tak zdála - bílá postava, přímo k nim."13(romantismus - motiv času - noc,prvky tajemna - neznámá bytost) Záhy však bylo její přestrojení odhaleno a Báře byl uložen krutý trest - musela přespat v kostnici venku na hřbitově. Všem se to zdá být krutý trest, jen Báru samu to nepohnulo, trápilo ji více to, že kvůli ní tátu obec vyhání. Poprosila tedy pana faráře, aby nějak zařídil zpět Jakubovi práci. Každý se divil, kde té neohroženosti vzala. Po setmění přišel kostelník a ponocný, aby odvedli Báru na hřbitov. I panna Pepinka za ni přimluvila, ale Bára nechtěla rozumět. Komora byla malá, byly v ní složeny kosti a máry. "Otevřeli malou komoru, kde kosti a máry složeny byly."14romantismus - motiv místa - kostnice, tajemno, smrt) Bylo tu také malé okénko, ze kterého se Bára dlouho dívala ven. "Výše vystupoval měsíc, jedno světlo za druhým haslo, tišeji a tišeji bylo kolkolem, přes hroby kladly se stíny vysokých jedlí, jež u zdi stály, nad údolím vznášely lehounké mlhy. - Jedině štěkot a vytí psů přerušovalo tichost noční."15 (romantismus : motiv času - večer, tma) Bára se dívá na hrob matky, připomíná si osamělé dětství. "Bára dívala se na hrob matčin, připomínala si osamělé mládí, nenávist a opovrhování lidí."16(romantismu - motiv místa - hřbitov , tajemno) Najednou u okénka zaštěkl pes, byl to Jakub a Lišaj. Otec s Lišajem ulehli pod okénkem a všichni tři spali dobře až do rána. Ráno přišel ke hřbitovu myslivec a dozvěděl se od Jakuba, co se Báře přihodilo. Velmi ho to rozhněvalo, hbitě přeskočil zeď hřbitova a vypáčil silnou paží dveře kostnice. Potom se Báře přiznal, že ji již dávno miluje, a požádal o ruku. "Báro, já nejsem přítel dlouhých řečí, - mám tě rád od té chvíle, co jsem tě viděl - já se tě naučil i znát, třebas s tebou byl nemluvil, - a jestli jsem posud ničehož ti neřekl, stalo se tím, že jsem se netroufal dojít tvého slova. Nyní víš vše, řekni i ty, jestli se ti líbím - a chceš-li být mou ženou."17 (znak romantismu: citovost - láska myslivce k Báře) Bára chvíli nevěděla, co mu na to má říct, nakonec se dal do pláče a teprve vyznala svoji dávno k němu chovanou lásku. "Bože, což je to pravda, že mě máte rád?"18 (znak romantismu : citovost - láska Báry k myslivci) Vyšli tedy ven, přiklekli k Jakubovi a požádali o požehnání. Jakub se na nic neptal, požehnal jim a potom se domluvili. "Třebas to bylo na hřbitově, všude zem Páně, všude Bůh!"19 (romantismu - motiv místa - hřbitov, tajemno) K údivu všech vesničanů se tak Bára nevrací pokořená, ale naopak šťastná, ruku v ruce se svým budoucím mužem. Pan farář dostává dopis od zámožné tety z Prahy, ve kterém se dozvídá, že teta věnuje své jmění Elšce pod podmínkou, když si Elška vezme mladého lékaře, který tetu vyléčil. Před svatbou se všichni lidé s Bárou smířili, i kostelníková jí přála štěstí, Bára se dozvídá z dopisu od Josífka o lásce k ní. "Elška ho Báře přečetla, a tu teprve se dozvěděla, co Elška dávno věděla, že Josífek ji miluje."20 (znak romantismu: citovost - láska Josífka k Báře) Panna Pepinka vystrojila Báře a poté se Bára odstěhovala do myslivny za svým mužem a vzala s sebou i svého otce Jakuba.

Hlavní postava - charakteristika

Hlavní postavou této povídky je tedy Bára, dcera obecního pastýře Jakuba. Bára byla vzhledem i vlastnostmi výjimečná. Její tělo bylo hrubých kostí, silných svalů, ale přitom pravidelných tvarů. Mrštná byla jako pstruh. Pleť měla tmavohnědou dílem od přirozenosti, ale také tím, ze si nikdy v parném létu nezastřela tvář šátkem, jak to dělaly ostatní dívky. Čelo měla nízké, krátký tupý nos, ústa trochu větší, široké, silné, ale čisté zuby. Měla pěkné velké modré oči, kvůli kterým se jí posmívali. Nad okem se klenulo husté černé obočí. Hlava se zdála velká, ale to dělalo množství vlasů, černých jako havran, dlouhých, ale hrubých jako žíně. Často své vlasy přirovnávala k Elščiným vlasům. Mnoho lidí Báře závidělo, že ji na faře rádi vidí, ona si jich však nevšímal. Chodila velmi prostě oblečena, ani jediné děvče ve vsi nechodilo tak oblečeno jako ona, ale ani jedno nevyhlíželo při práci tak čistě. Košili měla velmi hrubou, ale vždy bílou jako padlý sníh. Suknice byla tmavá vlněná a zástěra též hrubá plátěná, to byl celý její oděv. V neděli se jen obula a vzala šněrovačku, v zimě přidal vlněný kabátek. Ozdobou jí byla lemovka na sukni, červený kaloun u zástěry, červené stužky ve vlasech. Bára má jen pár přátel, kteří ji mají rádi. Její osud však končí šťastně, nachází milého, kterého miluje a je s ním šťastná.

Použitá literatura:

NĚMCOVÁ, B. Divá Bára. Železný Brod: Nakladatelství J. Jiránek 1943.
SOCHROVÁ, M. Literatura v kostce. Havlíčkův Brod: Nakladatelství Fragment 2005.
BAUER, A. Čeština na dlani. Olomouc: Nakladatelství Rubico 2000.
MARTÍNKOVÁ, V. Čítanka 2. Praha: Nakladatelství TRIZONIA 1992.
MARTÍNKOVÁ, V. Dějiny literatury 2. Praha: Nakladatelství TRIZONIA 1996.
HAŠKOVEC, V. Galerie géniů aneb kdo byl kdo. Praha: Nakladatelství Albatros 2005.