Cukrblik blog :): Červený a černý

Henri Stendhal (23. ledna 1783 - 23. března 1842)

Stendhal, vlastním jménem Henri Beyle (pseudonym Stendhal podle německého města) se stal romanopiscem teprve v pátém desetiletí svého rušného života. Jedná se o jednoho z největších mistrů realistického románu v 19. století. Poházel ze zámožné rodiny s aristokratickými ambicemi. V dětství mu zemřela matka a s otcem si nerozuměl. Otcovy názory a nenávist ke kněžské domácí výchově v něm od dětství probouzely vnitřní vzpuru, jak o tom podává svědectví autobiografický Život Henry Brularda (psán 1835 - 1836, vydán teprve po Stendhalově smrti roku 1890).

Stendhal si utvářel samostatné, vzdorně svobodomysné úsudky a navzdory otci se za Velké francouzské revoluce jako desetiletý tajně radoval z popravy krále - zrádce národa, vysmíval se náboženství. V sedmnácti letech odešel do Paříže, kde byl zaměstnán u vojenské správy a nakonec se stal významným důstojníkem (důstojník zásobování) v napoleonské armádě, s níž prodělal ruské tažení a porážku, aniž si o historické císařově úloze činil příliš velké iluze.

Po roce 1814 se uchýlil do Itálie, kterou si zamiloval a zidealizoval v kontrastu k změšťáčtělé porevoluční Francii. Obdivoval italskou povahu, prudkou a energickou. Itálii vděčil za nejsilnější milostné zážitky svého života, byl nadšen svobodymilovným, národně osvoboditelským duchem italské literatury, stýkal se s karbonáři připravujícími revoluci roku 1821, po níž byl rakouskou policí z Itálie vypovězen. Vrátil se do Francie, kde publikoval nejrůznější díla. Po skončení revoluce se znovu vydal do Itálie, tentokrát ve funkci diplomata. V tomto období napsal většinu svých románů a próz. Stendhal zemřel v roce 1842 ve Francii, při návštěvě Paříže.

Stendhalovými prvními pracemi jsou životopisy umělců, Dějiny italského umění (1817), cestopisné črty, studie o "krystalizaci" lásky (O lásce, 1822). Po nuceném návratu do Francie se v dvacátých letech vrhl do literárních zápasů a polemik, které přinášejí do francouzské literatury té doby zcela nové pojmy a vztahy. Polemickým spiskem Racine a Shakespeare (1823 a 1825) zasáhl do bojů za romantismus, který chápal jako umění pro současnost, pro "děti revoluce", pro lidi, kteří hledají více myšlenku než krásu slov, proti přežilému klasicismu. S životní a spisovatelskou průpravou přistoupil Stendhal k psaní románů, z nichž po Armance aneb Scénách z pařížského salónu roku 1827 (1827) následovala trojice jeho velkých románů, Červený a černý (1830), Lucien Leuwen (1832 - 1835, nedokončen, v úplné verzi vydán až v roce 1926) a Kartouza parmská (1839), potom následovala nedokončená Lamiela (1840, vydaná až 1889).

Stendhal se odlišoval od romantiků psaním neosobních a reálných románů. Měl velké sebevědomí, i když jeho románová tvorba nebyla příliš úspěšná. Neuznával společenské vrstvy ani podnikatelského ducha soudobé Ameriky, obdivoval renesanci. Ve svých románech nepoužívá postavu vypravěče, ale perspektivu konkrétní postavy. Stendhal používá ve svých románech vášnivou lásku, hrdinové neuznávají soudobou společnost, navenek se jí ale přizpůsobují, stávají se tedy pokrytci. Pokud se ale společnosti postaví, zemřou.

Červený a černý - obsah

Děj románu Červený a černý se začíná odehrávat v městečku Verières, kdy se starosta de Rênal po domluvě se svojí manželkou rozhodne, že přijme vychovatele pro své tři děti. Tímto vychovatelem se stává Julián Sorel, tesařův syn. "Chci k nám rozhodně vzít Sorela, tesařova syna"1 (znak romantismu : individualismus - jedná se o hrdinu se zanedbatelným společenským postavením) Julián je devatenáctiletý mladík, který má své sny, chce se stát slavným, aby se zalíbil místnímu faráři, naučil se dokonce celou Bibli nazpaměť. Děti si ho velmi oblíbí, ale on si on nich udržuje odstup. Nenávidí svého zaměstnavatele a odsuzuje celou společnost. Ve svém nitru obdivuje Napoleona Bonaparte, chce se stát slavným jako on, navenek se však přetvařuje. Z vypočítavosti se snaží získat paní de Rênal "Jsem sám sobě povinen získat tu ženu již také proto, že stanu-li se někdy slavným a vytkne-li mi někdo mé ubohé vychovatelské zaměstnání, budu moci říci, že mě k tomu místu přivedla láska."2 (znak realismu: hrdina začíná navazovat lásky z vypočítavosti), proto také odmítne sňatek se služebnou Elisou, která se do něj zamilovala. "Ach milostivá paní, on mě nechce."3 (znak romantismu : citovost - nešťastná láska Elisy k Juliánovi) Pomalu si získává náklonnost paní de Renâl, ta se do něj zamiluje a stávají se z nich milenci. "Odstrkovala Juliána s opravdovým rozhořčením od sebe, ale hned nato se mu vrhala do náručí. Počínala si jako smyslů zbavená."4(znak romantismu: citovost - vášnivá láska paní de Rênal k Juliánovi) Postupem času se do ní Julián opravdu zamiluje, štěstí však netrvá dlouho. "Ve chvílích, kdy je přítomnost příliš rozumných dětí nutila mluvit o věcech, jež se netýkaly jejich citů, naslouchal Julián velmi pozorně jejím poznámkám o poměrech ve světě a díval se na ni očima rozzářenýma láskou."5(znak romantismu : citovost - láska Juliána k paní de Rênal) Elisa vyzradí tento milostný poměr panu Valenodovi, který již dlouho usiluje o přízeň paní de Rênal. Uražený pan Valenod napíše panu de Rênal anonymní dopis, ve kterém mu sděluje poměr jeho ženy s Juliánem. Julian vytuší včas nebezpečí, varuje svoji milenku a vymyslí plán. Vše dopadne dobře, Julián ale odchází do církevního semináře v Besanconu. Zde prožívá mnoho příhod. Spřátelí se s abbé Pirardem, ředitelem semináře. Po abdikaci abbé Pirarda se stává Julien diky jeho přímluvě tajemníkem markýze de la Mole. V této službě poznává markýzovu mladou a pyšnou dceru, Matyldu de la Mole. Zpočátku Julian velmi trpí, protože se stává terčem posměšků v domě rodiny de la Mole, jelikož nemá osvojeny všechny způsoby vyšší šlechty. Je ovšem nadaný a inteligentní. Učí se velmi rychle a brzy se tedy stává spolehlivým pomocníkem markýze de la Mole a důvěrným přítelem slečny Matyldy. Ta jím nejdříve opovrhuje, ale později začíná ho obdivovat. Pomalu se do něj zamilovává a nakonec se stávají milenci. "Miluji, miluji, to je jasné!"6 (znak romantismu : citovost - láska Matyldy k Julianovi) " Měsíc svítil tak jasně, že stíny, které tvořil v pokoji slečny de la Mole, byly černé."7 (romantismus : motiv času - večer, měsíc, černá barva) Julian zjišťuje, že do Matyldy de Mole zamiloval. "Julian div nezešílel; byl nucen si přiznat, že slečnu de la Mole miluje."8 (znak romantismu : citovost - láska Juliána k Matyldě de la Mole) Matylda po čase zjistí, že je s Juliánem těhotná. Protože Juliána vášnivě miluje, dospěje k rozhodnutí si ho vzít. Její otec je sice velmi rozhořčen, ale má ji příliš rád, a proto se jim rozhodne pomoci. Věnuje jim mnoho peněz a Juliánovi poskytne diplom husarského nadporučíka. Ovšem než povolí svatbu, vyžaduje si od někoho z Verières doporučení na Juliána. To získává od paní de Rênal, která pod vlivem svých citů napíše doporučení velmi nevhodné, a ze svatby schází. Nešťastný a zároveň rozzuřený Julian se ihned odebírá do Verières. Zde si v obchodě se zbraněmi koupil dvě pistole. Potom vejde do verièreského kostela a v záchvatu vystřelí na paní de Rênal. "Vraždil jsem po předchozím uvážení"9(znak romantismu: individualismus - hlavní hrdina se stává zločincem) Julian se ve vězení dozvídá, že rána nebyla smrtelná, tedy že je paní de Rênal je naživu. Přesto při soudním přelíčení vmete porotcům ,podplacených v jeho prospěch, do očí pravdu o jejich společnosti, nabídnutou milost odmítá a je odsouzen k smrti. "Pánové, nemám čest náležet k vaší společenské třídě, vidíte ve mně selského synka, který se vzbouřil proti nepřízni osudu. Nežádám milost, nedělám si naděje; čeká mě smrt."10 (znak realismu - hrdina staví proti společnosti, odmítá se dále přetvařovat) Matylda zůstává s ním až do konce, i když se Julián navrací k paní de Rênal. Po popravě pohřbívá Matylda, podle vzoru Markéty Navarské, Julianovu hlavu v jeskyňce, kterou si pro svůj poslední odpočinek sám vybral. I paní de Rênal končí tragicky, umírá za tři dny po Julianově smrti, držící v náručí své děti, žalem.

Hlavní postava - charakteristika

Hlavním hrdinou tohoto románu je Julian Sorel, tesařův syn. Jedná se o devatenáctiletého mladíka jemných až dívčích rysů. Díky svému vzhledu přitahuje ženy. Nenávidí svého otce i bratry, kteří jím opovrhují. Julian chce být slavným, jde si pevně za svým cílem. Naučí se dokonce celou bibli nazpaměť, jen aby se zalíbil místnímu faráři. " Prohlásil, že se chce stát knězem, a bylo ho v otcově pile stále vidět, jak se učí nazpaměť bibli, kterou mu farář půjčil. Překvapen jeho pokroky, trávil s ním stařec celé večery; vyučoval ho náboženství. Julián před ním projevoval jenom zbožné city. Kdo by tušil, že v té dívčí bleďoučké tváři se tají nezvratné rozhodnutí dát tisíckrát v sázku život, jen aby se domohl úspěchu?"11 Vše dělá ve svůj prospěch. Julian však dostává nabídku od starosty de Rênal, aby se stal vychovatelem jeho tří dětí. Zde se setkává s paní de Rênal, se kterou naváže z vypočítavosti milostný poměr. " Nebyl by to jakýsi výsměch, kdybych se právě v přítomnosti tohoto muže, tak plně obdařeného všemi výhodami bohatství, zmocnil ruky jeho ženy?"12 Děti si ho oblíbí, ale od si o nich udržuje odstup. Nenávidí svého zaměstnavatele a odsuzuje celou společnost. "Byl dobrým vychovatelem. Ale pociťoval jenom nenávist k takzvané dobré společnosti, u jejíhož stolu, či vlastně na konci jejíhož stolu sedával."13 Ve svém nitru velmi obdivuje Napoleona Bonaparte, navenek se však přetvařuje, bojí se, že by se po odhalení tohoto názoru nestal slavným a nedosáhl vysněného postavení. "Kdyby tak našli Napoleonovu podobiznu u člověka, který veřejně prohlašuje, že toho samozvance tak nenávidí! Má dobrá pověst by byla ztracena a zničena v jediném okamžiku! A má dobrá pověst je všechno, co mám, žiji jenom z ní … a to ještě jaký život, můj Bože!"14 Kvůli aféře s anonymními dopisy odchází do semináře v Besanconu. Odtud odchází díky doporučení abbé Pirarda k markýzu de la Mole, kde se seznamuje s jeho dcerou Matyldou. Když však postřelí paní de Rênal, odmítá milost ? Nedělám si naděje; čeká mě smrt. Bude spravedlivá. Ukládal jsem o život ženy, která je hodna vší úcty, vší vážnosti."15 a končí smrtí na popravišti.