Vílí kruhy | Rozhovor s autorkou

Více o projektu naleznete ZDE.

Začnu tou nejzákladnější a možná zároveň nejčastěji kladenou otázkou – jaké byly tvoje začátky ve psaní? Co tě vedlo k tomu začít psát?

Už od malička jsem si ráda vymýšlela příběhy a pak přišel čas, kdy mi přestalo stačit mít plastové figurky zvířátek a poličku jako jeviště. Navíc jsem začala mít potřebu svá vyprávění zaznamenávat. Psaní mi přišlo pro tento účel nejvhodnější, kresby mi přišly příliš statické a na točení krátkých filmů jsem neměla prostředky.

Pravidelně tvořím od puberty, asi od jedenácti let. Ale pokud by se počítaly i první pokusy, tak vlastně o té doby, co jsem se naučila písmena. První pořádnou povídku jsem stvořila ve třinácti letech a ta už se odehrávala v Podmoří, do kterého je zasazena drtivá většina mých příběhů.

Vílí kruhy není tvoje první oficiálně vydaná kniha, kdy u tebe nastal moment „Teď vydám knihu.“?

K publikování knih jsem se dostala postupně. Začínala jsem jako bloger a autor vydávající na vlastní náklady. V roce 2010 jsem na svých stránkách publikovala úspěšnou interaktivní povídku Žádný cukrkandl. Po vydání poslední části jsem se rozhodla, že příběh nabídnu vydavatelství. Měla jsem prořízlou pusu a trochu štěstí. Knížka vyšla v září roku 2011 pod názvem Hladová přání.

Někdo vnímá psaní jako zábavu, jiný píše, protože potřebuje světu sdělit důležitá poselství, další vidí v tvorbě únik od reality… Co znamená psaní pro tebe?

Tohle všechno a ještě víc. Je to ten důvod, proč ráno vstát a proč nechtít večer do postele, abych to tak shrnula.

Existuje nějaké místo, kde se ti píše nejlépe? Máš nějaký „psací rituál“?

Psacích rituálů mám celou řadu. Nejlépe se mi píše odpoledne a v noci, vždycky si dám horkou sprchu, pustím si do sluchátek muziku a než začnu, vypiju šálek kávy nebo zeleného čaje. Mám svůj vlastní psací koutek, v budoucnu bych ráda pracovnu, kde bych mohla konstantně udržovat svůj pracovní nepořádek, ale to je zatím ve hvězdách.

Múza je občas nevypočitatelná potvora, která si ráda zahrává. Jak řešíš tvůrčí krizi, pokud u tebe nastává?

Udržovat si disciplínu je občas těžké, ale už několik let se snažím psát pravidelně, i když se třeba necítím moc dobře. Jsou samozřejmě chvíle, kdy je toho na člověka moc, osobně si myslím, že nejlepší na větší tvůrčí krize je manuální práce. Dělání je prostě lék.

Která z postava z tvé tvorby ti nejvíce přirostla k srdci?

Tuto otázku skutečně nemám ráda, protože nikdy nevím, co na ni odpovědět, to je jako ptát se matky, které ze svých pěti dětí má nejraději. To prostě nejde říct! Na každé je prostě něco!

Nejvíce jsem toho prožila s postavami z Podmoří, doprovázejí mě vlastně od malička. Femorian, Zorena, Atalan a Kerdea jsou jako moje rodina.

Podmoří je propracovaný svět – od historie po systém rostlin. Kde čerpáš inspiraci pro psaní? 

Úplně všude, abych tak řekla. Podmoří v současnosti hodně staví na reáliích 19. století, ale samozřejmě těch vlivů zde lze nalézt více. Každá ta kultura v tom světě má navíc svá specifika, třeba v delfské architektuře lze nalézt jisté středomořské vzory, naopak swérské stavby jsou malinko inspirované atmosférou pouštních měst jako je íránský Jazd.

Co se týče rozličných ekosystémů, hodně čerpám ze svých znalostí biologie, snažím se, aby věci byly provázané a pokud zde mám tvory jako jsou kupříkladu iridi, kteří létají, musí to prostě mít své opodstatnění, jako koneckonců vše v reálné přírodě. Baví mě podobné alternativní systémy tvořit.

Co na knihách nesnášíš? (Myšleno např. naivní hrdiny, otevřené konce, styl psaní …)

Mám pocit, že jsem v tomto směru už deformovaná, protože mě daleko více dokáže rozčílit špatně odvedená redakční práce, než když se v knize setkám s hrdinou, jehož typologie mi subjektivně nesedí. Domnívám se, že takto obecně to ani říci nejde, každá kniha si žádá své a konkrétní prvky do knihy buď zapadají nebo nezapadají. Samozřejmě – mám své osobní preference, je zde větší pravděpodobnost, že mi sedne racionální typ hrdiny, temnější reálie, civilnější ladění, hořkosladký konec, ale už se mi stalo, že jsem dostala přesný opak a byla jsem čtenářsky spokojená. Když spisovatel odvede dobrou práci, tak je mi to fuk.

A teď otázka na tvé oblíbené knihy? Máš své oblíbené spisovatele a knihy?

Mám spoustu oblíbených knih a spisovatelů, bohužel se čtením je to horší. Ono se očekává, že člověk, který sám píše, bude taky velký knihomol, no přiznám se, že když přelouskám dvě knihy měsíčně, tak je to výkon. Po pěti až deseti normostranách, které člověk nacvaká, pokud má volné odpoledne, už skutečně není síla si v deset večer sednout a koukat ještě dvě hodiny do knihy. Z titulů, které jsem za poslední rok četla, mě nejvíce dostal Stieg Larsson s Muži, kteří nenávidí ženy a pak Dmitry Glukhovsky Metro 2033, což byla sázka na jistotu, protože jeho Soumrak knížka, která si mě nasekala do karbanátek a snědla mě k obědu. 

Momentálně čtu klasiku, Victora Huga Devadesát tři. Je to román, který člověk musí vnímat v kontextu doby, ve které vznikl, ale když k němu člověk přistupuje s jemnou historickou kritikou jako k něčemu, co vzniklo 80 let po VFR, tak si to prostě užívá. Brousím si zuby na Trnového prince od Marka Lawrence a nového Démona z East Endu od Petry Slovákové, zatím jsem slyšela pouze audioukázku a rozhodně si chci vychutnat i zbytek příběhu. Mám prostě chuť na trochu steampunku.

Na čem momentálně pracuješ?

Je toho více. S Janou Poláčkovou jsme se nechali okouzlit Orientem, leží mi tu první kapitola nového Podmoří, pravidelně připravuji program na literární dílny. Určitě se bude na co těšit. Teď je však na čase uvést do světa Vílí kruhy, které jsou po všech těch peripetiích konečně na světě. Momentálně připravujeme křest, takže pokud budou čtenáři chtít nahlédnout pod pokličku, je to ideální možnost.

Autorka a tvorba

Podmoří

Vílí kruhy

Vílí kruhy - ukázka z knihy

Ilustrace k Podmoří